Egypt, zaslíbená Země hrnčířů
Řemesla ve starém Egyptě
Egypt stejně jako Sumer a Fénicie své uspěchy a slávu spolu s uchvatným dědictvím které přenechaly dnešnímu světu nemohly dokázat bez zdatné řemeslnické práce. Ztvárnily znalosti své doby do staveb a jiných artefaktů.
Zruční řemeslníci byli považováni za společensky nadřazení nad běžnými dělníky. Naučili se své umění od mistrů, zajišťující stylistickou kontinuitu v krásných objektech, které vytvořili pro živé i mrtvé. Výjimečně byly umělecké výtvory podepsány a za výjimečnou schopnost byla odměněna prostřednictvím zvýšeného společenského postavení.
Systém roboty v Egyptě pokračoval dlouho po době faraonů, o jejím zrušení se rozhodlo až v roce 1889. Faraon pravidelně vydával osvobozující dekrety, které se týkaly zejména kněží a členů královských zádušních statků. Později, v době Střední říše, se tyto dekrety vztahovaly i na střední třídu, tj. na písaře ve státních službách. Během staletí vedly tyto úlevy ke stále důraznějším vzpourám dělníků. Za útěk z roboty se trestalo doživotními nucenými pracemi. Uprchlík, zbavený svobody, pak mohl být posílán z místa na místo nebo děděn. Na rozkaz vezíra (faraonem pověřeného správce země) se pracovní síla vybírala mezi venkovským obyvatelstvem, které podle systému povinných robot mohlo být kdykoli povoláno k velkým veřejným pracem. Dělníci se snažili zalíbit se faraonovi a ochotně se ujímali tohoto náročného úkolu, protože věřili, že pracují pro svatou věc.
Ženy se zabývaly tkaním, výrobou parfémů, pečením a vyšíváním. Muži pracovali jako kameníci a sochaři, cihláři a hrnčíři, košíkáři a truhláři.
Kamené a hliněné hrnce tvoří jednu z nejdůležitějších kategorií egyptských artefaktů. Pomáhají nám pochopit evoluci kultury z predynastického období do konce faraonské doby. Břehy Nilu dodávaly bahno a jíl, ze kterých se vyráběla keramika. Jídlo se vařilo v hliněných nádobách, které rovněž sloužily jako kontejnery pro zrní, vodu, víno, pivo, mouku a oleje. Koše byly druhý typ kontejneru v domácnosti. Byly vyrobeny z rákosí a listů datlových palem, které rostly podél Nilu. Sochy a kamenné stavby s malovanými a vytesanými nápisy na druhé straně jsou zdrojem neuvěřitelného množství informací, které doposud nebyly úplně vyluštěné.
Egypt stejně jako Sumer a Fénicie své uspěchy a slávu spolu s uchvatným dědictvím které přenechaly dnešnímu světu nemohly dokázat bez zdatné řemeslnické práce. Ztvárnily znalosti své doby do staveb a jiných artefaktů.
Zruční řemeslníci byli považováni za společensky nadřazení nad běžnými dělníky. Naučili se své umění od mistrů, zajišťující stylistickou kontinuitu v krásných objektech, které vytvořili pro živé i mrtvé. Výjimečně byly umělecké výtvory podepsány a za výjimečnou schopnost byla odměněna prostřednictvím zvýšeného společenského postavení.
Systém roboty v Egyptě pokračoval dlouho po době faraonů, o jejím zrušení se rozhodlo až v roce 1889. Faraon pravidelně vydával osvobozující dekrety, které se týkaly zejména kněží a členů královských zádušních statků. Později, v době Střední říše, se tyto dekrety vztahovaly i na střední třídu, tj. na písaře ve státních službách. Během staletí vedly tyto úlevy ke stále důraznějším vzpourám dělníků. Za útěk z roboty se trestalo doživotními nucenými pracemi. Uprchlík, zbavený svobody, pak mohl být posílán z místa na místo nebo děděn. Na rozkaz vezíra (faraonem pověřeného správce země) se pracovní síla vybírala mezi venkovským obyvatelstvem, které podle systému povinných robot mohlo být kdykoli povoláno k velkým veřejným pracem. Dělníci se snažili zalíbit se faraonovi a ochotně se ujímali tohoto náročného úkolu, protože věřili, že pracují pro svatou věc.
Ženy se zabývaly tkaním, výrobou parfémů, pečením a vyšíváním. Muži pracovali jako kameníci a sochaři, cihláři a hrnčíři, košíkáři a truhláři.
Kamené a hliněné hrnce tvoří jednu z nejdůležitějších kategorií egyptských artefaktů. Pomáhají nám pochopit evoluci kultury z predynastického období do konce faraonské doby. Břehy Nilu dodávaly bahno a jíl, ze kterých se vyráběla keramika. Jídlo se vařilo v hliněných nádobách, které rovněž sloužily jako kontejnery pro zrní, vodu, víno, pivo, mouku a oleje. Koše byly druhý typ kontejneru v domácnosti. Byly vyrobeny z rákosí a listů datlových palem, které rostly podél Nilu. Sochy a kamenné stavby s malovanými a vytesanými nápisy na druhé straně jsou zdrojem neuvěřitelného množství informací, které doposud nebyly úplně vyluštěné.
Egyptská nilská hlína byla pro hrnčíře prvotřídní surovinou. V každodenním životě se hojně používaly různé nádoby, džbány, misky, talíře, pohárky a poháry. Hrnčířské řemeslo se vyvíjelo od Archaického období až do doby vlády 18. dynastie. Od komplikovaných tvarů v období Staré říše postupně egyptská keramika přešla ke tvarům jednodušším. Od Nové říše se začala větší pozornost věnovat výzdobě, jejíž motivy si hrnčíři vypůjčovali z přírody.
Ve starém Egyptě byli stejným slovem ikedu - "stavitel" označováni hrnčíři a zedníci. To se nám může zdát podivné, vždyť tato dvě povolání nemají zdánlivě nic společného. Náš úžas se zmírní, uvědomíme-li si, že v Archaickém období byly domy kulaté jako misky. Takže obě povolání se vlastně lišila jen rozsahem práce. Hrnčíř byl přesněji označován ikedu nedžesjet, což znamenalo "malý stavitel", a zedník ikedu inebu, neboli "stavitel zdí".
Nilské bahno bylo velmi vydatnou a velmi čistou hrnčířskou hlínou. Pro řemeslníky bylo opravdu požehnáním. Hrnčíři jej využívali jíž od pradávna k výrobě předmětů běžné potřeby. V egyptském hrnčířském ateliéru se nacházely jámy pro přípravu hlíny, prostor s vypalovacími pecemi a prostor pro sušení a konečnou úpravu předmětů. Hrnčíři nejprve hlínu nohama prohnětli a pak ji smísili se slámou, vodou a kravským lejnem. Vzniklou jednolitou hmotu opracovávali na hrnčířském kruhu, přičemž si uvědomovali, že hrnčíř světa bůh Chnum právě tímto způsobem stvořil lidi.
Tisíc let stará technologie
Hrnčířský kruh se prokazatelně začal používat až na počátku 5. dynastie (2510 - 2365 př. n. l.). Byl to jednoduchý dřevěný kotouč upevněný na otočném čepu. Zpočátku tak šlo spíše o otočnou desku než o skutečný hrnčířský kruh. Jeden z nejstarších dokladů otočné desky, vyrobený z pálené hlíny, byl nalezen v pyramidovém komplexu královny Chentkaus II. (manželka panovníka Neferirkarea a matka dvou králů Neferefrea a Niuserrea) v Abúsíru. Jednou rukou ho hrnčíř roztáčel, zatímco druhou rukou tvaroval příslušný předmět. Tato metoda se od dávných dob příliš nezměnila. Od konce Staré říše se objevuje hrnčířský kruh s vyšší rychlostí, který je však stále poháněn ručně. Zvýšení rychlosti otáčení umožnilo vytáčet nádoby částečně oběma rukama. Od počátku Nové říše byl pro pohánění kruhu někdy určen pomocník a hrnčíř se mohl soustředit pouze na tvarování nádob. Rychloběžný, nohama poháněný hrnčířský kruh je v Egyptě spolehlivě doložen až v polovině 1. tisíciletí př. n. l. Vedle něj však stále byly používány starší typy kruhů, a to až do Římského období. Po vytvarování předmětu a vysušení ho hrnčíř vložil do cihlové pece, jejíž tvar se v jednotlivých obdobích a oblastech lišil.
Keramika se vkládala buď na pec, nebo dovnitř pece, protože vypalování se vždy provádělo odspodu. Pece většinou vypadaly jako kulaté komíny, přibližně tři metry vysoké a metr široké. Po vypálení dokončoval hrnčíř práci za studena. Svůj výtvor potáhl tekutou vrstvou, která předmět obarvila a dala mu lesklý vzhled. Pak se pustil do výzdoby. V období Staré říše se výzdoba omezovala na čáry a body rýsované perem nebo štětcem a na jednoduché černé nebo bílé kresby. V období Nové říše už umělci projevili více fantazie. Využívali více barev (v oblibě měli sytě modrou) a svá dílka zdobili věnci z lotosových květů, spirálami, geometrickými vlysy i přírodními motivy - zvířaty, bukolickými výjevy a rostlinami. Na fajánsové poháry se někdy přepisovaly milostné básně; na takových pohárech pak vedle hieroglyfických textů byly pečlivě vykresleny tanečnice nebo harfenistky.
Vývoj hrnčířského umění
Hrnčíři predynastického období byli velmi kreativní a vytvářeli širokou škálu tvarů a předmětů. Jen zřídka bychom našli dva totožné kousky. Tvary byly složité, připomínaly kamenné nádoby a košíky a někdy také zvířata. Nejpůsobivější je obdivuhodně lesklá keramika, která vypálením získala červenou nebo černou barvu (podle použité hlíny a druhu výpalu). V období Staré říše zůstala barva keramiky stejná, předměty ale mely jednodušší tvary, aby lépe vyhověly každodenním potřebám Egypťanů. Domy a kuchyně zaplavily nejrůznější misky, talíře, vázy, pohárky, hrnce a kastroly. Sklepy byly plné vyrovnaných džbánů, v nichž se uchovávalo pivo, nasolené potraviny a zrní.
Neměnné tvary
Během staletí se keramika vyvíjela, její tvary se však takřka neměnily. Egyptské nádoby a džbány bez ohledu na velikost měly typické zakulacené nebo protáhlé dno, takže se nedaly stavět přímo na zem. Proto se buď zapouštěly do země, nebo se usazovaly na kruhový stojan, zhotovený z hlíny, kamene nebo dřeva. Dalším charakteristickým znakem egyptské keramiky je neexistence uch. Na počátku sice egyptské nádoby ucha měly, ta se ale v období Staré říše stala jen dekorativním prvkem a v období Nové říše vymizela docela.
Egyptská fajáns
Již v predynastickém období uměli egyptští hrnčíři vyrábět keramické předměty zdobené lesklým povrchem. Zelené a modré tóny jsou typickým znakem slavné egyptské fajánse, která byla velmi ceněná nejen v samotném Egyptě, ale i v zahraničí, a stala se vyhledávaným obchodním artiklem. Směs používaná k výrobě fajánse se skládala z písku se silným obsahem křemene, vápna a zásaditých látek (hlavně natronu nebo popele rostlinného původu). Tato směs se zahřívala na vysokou teplotu a předmět měl díky ní skelný vzhled. Typická barva egyptské fajánse se získávala přidáním mědi nebo azuritu. V závislosti na množství přidaných surovin byla barva zelená nebo tyrkysově modrá. Pro černé kresby zdobící misky a poháry se používal oxid železnatý nebo manganatý. Hrnčíři předměty tvarovali na hrnčířském kruhu nebo ve speciálních formách. Zelená a modrá, dvě charakteristické barvy egyptské fajánse, měly vzbuzovat dojem, že předměty jsou zhotoveny z tehdy nejoceňovanějších materiálů, jakými byly malachit nebo lapis lazuli.
Ve starém Egyptě byli stejným slovem ikedu - "stavitel" označováni hrnčíři a zedníci. To se nám může zdát podivné, vždyť tato dvě povolání nemají zdánlivě nic společného. Náš úžas se zmírní, uvědomíme-li si, že v Archaickém období byly domy kulaté jako misky. Takže obě povolání se vlastně lišila jen rozsahem práce. Hrnčíř byl přesněji označován ikedu nedžesjet, což znamenalo "malý stavitel", a zedník ikedu inebu, neboli "stavitel zdí".
Nilské bahno bylo velmi vydatnou a velmi čistou hrnčířskou hlínou. Pro řemeslníky bylo opravdu požehnáním. Hrnčíři jej využívali jíž od pradávna k výrobě předmětů běžné potřeby. V egyptském hrnčířském ateliéru se nacházely jámy pro přípravu hlíny, prostor s vypalovacími pecemi a prostor pro sušení a konečnou úpravu předmětů. Hrnčíři nejprve hlínu nohama prohnětli a pak ji smísili se slámou, vodou a kravským lejnem. Vzniklou jednolitou hmotu opracovávali na hrnčířském kruhu, přičemž si uvědomovali, že hrnčíř světa bůh Chnum právě tímto způsobem stvořil lidi.
Tisíc let stará technologie
Hrnčířský kruh se prokazatelně začal používat až na počátku 5. dynastie (2510 - 2365 př. n. l.). Byl to jednoduchý dřevěný kotouč upevněný na otočném čepu. Zpočátku tak šlo spíše o otočnou desku než o skutečný hrnčířský kruh. Jeden z nejstarších dokladů otočné desky, vyrobený z pálené hlíny, byl nalezen v pyramidovém komplexu královny Chentkaus II. (manželka panovníka Neferirkarea a matka dvou králů Neferefrea a Niuserrea) v Abúsíru. Jednou rukou ho hrnčíř roztáčel, zatímco druhou rukou tvaroval příslušný předmět. Tato metoda se od dávných dob příliš nezměnila. Od konce Staré říše se objevuje hrnčířský kruh s vyšší rychlostí, který je však stále poháněn ručně. Zvýšení rychlosti otáčení umožnilo vytáčet nádoby částečně oběma rukama. Od počátku Nové říše byl pro pohánění kruhu někdy určen pomocník a hrnčíř se mohl soustředit pouze na tvarování nádob. Rychloběžný, nohama poháněný hrnčířský kruh je v Egyptě spolehlivě doložen až v polovině 1. tisíciletí př. n. l. Vedle něj však stále byly používány starší typy kruhů, a to až do Římského období. Po vytvarování předmětu a vysušení ho hrnčíř vložil do cihlové pece, jejíž tvar se v jednotlivých obdobích a oblastech lišil.
Keramika se vkládala buď na pec, nebo dovnitř pece, protože vypalování se vždy provádělo odspodu. Pece většinou vypadaly jako kulaté komíny, přibližně tři metry vysoké a metr široké. Po vypálení dokončoval hrnčíř práci za studena. Svůj výtvor potáhl tekutou vrstvou, která předmět obarvila a dala mu lesklý vzhled. Pak se pustil do výzdoby. V období Staré říše se výzdoba omezovala na čáry a body rýsované perem nebo štětcem a na jednoduché černé nebo bílé kresby. V období Nové říše už umělci projevili více fantazie. Využívali více barev (v oblibě měli sytě modrou) a svá dílka zdobili věnci z lotosových květů, spirálami, geometrickými vlysy i přírodními motivy - zvířaty, bukolickými výjevy a rostlinami. Na fajánsové poháry se někdy přepisovaly milostné básně; na takových pohárech pak vedle hieroglyfických textů byly pečlivě vykresleny tanečnice nebo harfenistky.
Vývoj hrnčířského umění
Hrnčíři predynastického období byli velmi kreativní a vytvářeli širokou škálu tvarů a předmětů. Jen zřídka bychom našli dva totožné kousky. Tvary byly složité, připomínaly kamenné nádoby a košíky a někdy také zvířata. Nejpůsobivější je obdivuhodně lesklá keramika, která vypálením získala červenou nebo černou barvu (podle použité hlíny a druhu výpalu). V období Staré říše zůstala barva keramiky stejná, předměty ale mely jednodušší tvary, aby lépe vyhověly každodenním potřebám Egypťanů. Domy a kuchyně zaplavily nejrůznější misky, talíře, vázy, pohárky, hrnce a kastroly. Sklepy byly plné vyrovnaných džbánů, v nichž se uchovávalo pivo, nasolené potraviny a zrní.
Neměnné tvary
Během staletí se keramika vyvíjela, její tvary se však takřka neměnily. Egyptské nádoby a džbány bez ohledu na velikost měly typické zakulacené nebo protáhlé dno, takže se nedaly stavět přímo na zem. Proto se buď zapouštěly do země, nebo se usazovaly na kruhový stojan, zhotovený z hlíny, kamene nebo dřeva. Dalším charakteristickým znakem egyptské keramiky je neexistence uch. Na počátku sice egyptské nádoby ucha měly, ta se ale v období Staré říše stala jen dekorativním prvkem a v období Nové říše vymizela docela.
Egyptská fajáns
Již v predynastickém období uměli egyptští hrnčíři vyrábět keramické předměty zdobené lesklým povrchem. Zelené a modré tóny jsou typickým znakem slavné egyptské fajánse, která byla velmi ceněná nejen v samotném Egyptě, ale i v zahraničí, a stala se vyhledávaným obchodním artiklem. Směs používaná k výrobě fajánse se skládala z písku se silným obsahem křemene, vápna a zásaditých látek (hlavně natronu nebo popele rostlinného původu). Tato směs se zahřívala na vysokou teplotu a předmět měl díky ní skelný vzhled. Typická barva egyptské fajánse se získávala přidáním mědi nebo azuritu. V závislosti na množství přidaných surovin byla barva zelená nebo tyrkysově modrá. Pro černé kresby zdobící misky a poháry se používal oxid železnatý nebo manganatý. Hrnčíři předměty tvarovali na hrnčířském kruhu nebo ve speciálních formách. Zelená a modrá, dvě charakteristické barvy egyptské fajánse, měly vzbuzovat dojem, že předměty jsou zhotoveny z tehdy nejoceňovanějších materiálů, jakými byly malachit nebo lapis lazuli.